tereza rullerová

ARCHITEKTURA FIKCE

kurátorský koncept a management výstavy

Vystavující: Woody Vasulka, Jan Štěpánek, Tomáš Kozelský, Katarina Hládeková, Tomáš Motal, Miroslav Patočka

Kurátor: Tereza Rullerová

Pořadatel: 4AM / Fórum pro architekturu a média

Grafický design: Deep Throat

Design prostoru: The Rodina

4AM / Galerie architektury: 09 / 05 / 2012 – 08 / 06 / 2012

Architektura fikce představuje interdisciplinarní kurátorský výběr tvůrců jejichž díla lze označit za fiktivní architekturu. Takovou, která neusiluje být reálnou. Vyhýbá se skutečnosti jako omezujícímu faktoru. Je výsledkem architektonického myšlení jako svobodného tvůrčího přístupu.

Výstava ukáže jak vypadá modul pro přežití šesti možných konců světa architekta Tomáše Kozelského. Scénograf Jan Štěpánek představí instalaci směřující ke konkrétnímu artefaktu a vycházející ze zkušenosti s narativní složkou divadelního představení. Pionýr videoartu Woody Vasulka nás zve k nahlédnutí do svého archivu v cyberspace. Další vystavující je post-popový sochař Tomáš Motal. Výstavu uzavírá konceptuální umělkyněKatarina Hladeková, která skrze svoje modely dokumentuje a tematizuje subjektivní prožitky či místa svých vzpomínek.

zajímavá reportáž na ARTYČOK TV a krátká reportáž na České Televizi (na 13té minutě)

článek - report z výstavy:

po návštěvě utíkejte, čas vyprší za 45 sekund

Téma Architektura fikce by mohlo udávat celoroční směr kurátorského programu galerie. Disciplínu architektury jako vědního oboru posouvá do nových kontextů a zároveň silou tvůrčího potenciálu i délkou své tradice představuje nedílnou součást tohoto oboru. Pokud bychom pro samotný název výstavy použili jeho anglický ekvivalent (Architecture of fiction), dostali bychom se k pojmu, který do současné uměnovědné teorie před 6 lety zavedl internetový vizionář a průkopník kyberpunku: Bruce Sterling. V jeho pojetí architektura fikce představuje druh vyprávění, které se nepíše slovy, ale diagramy, plány, modely a prostorovými schématy. Tyto podoby vizualizace jsou jedním z průsečíků umění s obrazovým jazykem vědy. Umožňují demonstrovat různé ne/materiální jevy, historické i osobní události v prostorových veličinách a zároveň utváří pohled na prostor jako na sociologicky a historicky podmíněného aktéra ve formování našich životů. V rámci výstavy bylo téma prostoru silně akcentováno již samotným způsobem řešení instalace. Galerie byla proměněna do podoby úzkých koridorů/chodeb vzájemně oddělených dveřmi. Trajektorie pohybu diváka a pořadí, ve kterém bude vnímat jednotlivá díla, je díky tomuto řešení výstavního prostoru striktně dané. Nabízí se tak paralela s městskou architekturou modelující prostor do podoby ulic a náměstí a tím udávající podobu a způsob našeho pohybu. Kurátor se tak stává vrchním architektem, každému z děl přiradil jednu z chodeb, tím je také uvrhnul do vzájemné izolace a zároveň zdůraznil fakt, že jednotlivá díla zastupují odlišné přístupy k tématu. Bohužel nejenom přístupy, ale i rozdílnou kvalitu zpracování. Vedle exkluzivního web archivu Woodyho Vasulky (jeho jméno je v tomto případě vhodné vnímat spíše jako značku pod kterou pracuje bezejmenný tým realizoátorů), se nachází díla co do  kvality a způsobu zpracování natolik odlišná, že jsou vzájemně nesrovnatelná. Tento druh nevyváženosti  ovšem riskují všechny výstavy, které vedle sebe vystavují práce legendárního autora vedle děl ne zas tak zkušených tvůrců. Ze zastoupených děl, které tuto diskrepanci zdařile vyrovnávají jmenujme alespoň instalaci Tomáše Kozelského nabízející odlišné varianty konce světa za užití kombinace architektonického plánu, zápisů z fiktivních deníků a video koláže z filmů s apokalyptickou tématikou, ve kterých je zajímavý posun od pouhé prezentace plánu (tolik charakteristické pro architektonicky laděné výstay) k formátu intermediální instalace. Realizace Katariny Hládekové: miniaturní dioráma zobrazující sídliště a kusy nábytku jako zhmotnění prostoru vzpomínek a scénografa Jana Štěpánka: vyřezaný obraz do stěny, jako paralela k architektuře a její idální neměnnosti a Miroslava Patočky: prostorová realizace příběhu skrze multiplikovaný prostor malých domečků dokládají, že tuto výstavu lze rozpětím zastoupených tendecní považovat za interdisciplinární projekt.Vedle uměleckých postupů zde nalézáme i hraniční podoby vycházející z web designu (graficý design studia Deep Throat), scénografie, nebo architektonického plánování či designu samotného prostoru (studio The Rodina). Tato interdisciplinarita zároveň komplikuje zhodnocení jednotlivých děl. Naštěstí odvážně řešená instalace nahrává k tomu, aby se divák výstavou pohyboval jako specifickým prostředím, jehož jednotlivá díla nelze příliš hodnotit mimo celek. Nutno podotknout, že způsob instalace v sobě skrývá narativní složku herního prostředí. Byl inspirován počítačovou hrou první generace DOOM, kde se hráči v daném časovém úseku pohybují v totožně depresivních koridorech za účelem vypátrání a zastřelení protihráče. Tuto paralelu ke hře vipně potvrzuje červené tlačíkto umístěné na nápodobě antického sloupu na konci poslední chodby, po jeho stiskutní se spustí hudba z této počítačové hry a divák je poučen, že do 45 sekund má opustit výstavu. Vrátit se může kdykoliv, na rozdíl od počítaočvých her, není možný vznik závislosti na této výstavě doposud potvrzen, ani vyvrácen.                                                 

text: Jana Písaříková (studentka doktorandského cyklu, FaVU)

vyšlo v červnovém časopisu Ateliér, čtrnáctideníku o soušasném výtvarném umění